I můj příběh je podobný těm dvěma předchozím, tedy nejen Minorem jsem byl postižen. Začalo to ve čtrnácti s mopedem Stadion S11, pak S22, Jawettou, Octavií super, Škodou 1202 STW, Minorem, vrakem samodomo přestavby Fiata 509, AWZ P70 kombi, Jawa 250/353, autobus Karosa ŠD 11 Turist a prozatím jako poslední věcička na hraní je Robur LO 3000 bus. Octavii a P70 jsem už poslal dál, přecijen mám jen dvě ruce, jeden zadek a hlavně málo místa.
Co se Minora týká, tak tohle auto jsem si naprosto zamiloval po přečtení Elstnerova cestopisu Saharou a pralesem. Bohužel jsem na žádného Minora dlouho nikde nenarazil, až jsem se jednou na vysoké škole zmínil kamarádovi a ten mi jen tak mezi řečí sdělil, že něco takovýho asi má jeho soused ve stodole, ale že to sám nikdy neviděl, jen mu o tom vyprávěl táta. Tak jsem kamaráda vyslal na výzvědy a za dva týdny už jsem si jel pro Minora z přelomu let 1947/48 (výrobní štítek karosérie má rok 1947, štítek celého vozu má rok 1948). Chudák Minor byl dost obouchaný, ale naprosto kompletní s relativně dost dobrou výdřevou a málo zkorodovanou karosérií (až na prahy a spodky blatníků). Po mechanické stránce byl však Minor zcela dožitý, takže celkové renovaci neunikl. Ještě než jsem Minora rozebral, stačil jsem se s ním i krátce projet a ta vzpomínka je i po sedmi letech živá a úžasná. Mým snem je auto do následujících dvou let dokončit, ale těžko říct, zda-li se mi to povede.

Saharou a praselem nebo Lovci kilometrů jsou úplně výborné knihy. Po svezení Minorem jsem teprve pochopil, že to muselo být velmi velmi náročné.