V areálu BVV v Brně, ono BVV znamená Brněnské výstavy a veletrhy, takže těžko to mohlo být jinde, tak tedy v areálu BVV v Pisárkách se dne 12.4.2014 konala jarní Motortechna. Nejen burza, jako jinde, ale též příležitost pro klubové prezentace.

Pro nás se naprosto očekávaně v pavilonu Z objevila i plocha zaplněná Minory. Jeden z návštěvníků, pan Holas takto též minorář, to komentoval slovy: “Tak tohle se asi už nejméně dvacet pět let nikde neudálo.“

Když se k tomu přidalo pořadatelstvo slovy chvály a …

…a konstatováním: „Měli jste to moc hezké, počítáme s Vámi na podzim“, pravil jsem (probíraje se pomyslnými nakrájenými nudlemi): „Ani kdybyste mne nakrájeli na takovéto malinké nudličky, už mne do takové akce nedostanete.“ Tedy parafráze na známé přebírání nudlí rukou pana Sováka v legendárním Marečku, podejte mi pero.
Jaké to tedy bylo?
Zaprvé se musím ohradit oproti Michalovu z fóra výroku: “I když jsem si jednu chvíli myslel, že z toho náčelníka klepne Pepka.“
To je naprosto zkreslené a nezakládá se to na pravdě!
Ne JEDNU! Ale KAŽDOU chvíli tato, pro mne jistě poněkud nemilá, událost hrozila.
Za druhé musím konečně začít psát o tom PROČ. Psát z mého, tedy subjektivního pohledu.
"Pátek, nešťastný je den, nechoď Ranchere radši ven“, dí parafrázovaný básník, leč Rancher, po zkráceném pobytu v práci, jede pro vozík do půjčovny, aby na něm odvezl podvozek. Jeden z exponátů. Pár přípravných měření napovědělo, že rozměry se limitně blíží jedinému typu přívěsů, aby se pak ukázalo, že zamluvený kus se ještě nevrátil. Pohled vzhůru, jestli zpoza mraku nevykoukne tvář radícího všemohoucího a po krátkém interview s obsluhou volím vozík, jehož rozměry se k ideálu limitně blíží ze záporné oblasti. Je to loterie. Vejde se vs. Nevejde se.
Vešlo. Na šířku ještě 4 cm přebývaly a délka se prostě trošku ošidila. Viz.obr.

No a pak se postavila expozice. Běžná rutina pro toho, kdo takové věci dělá každý den. My jsme to dělali už poprvé v životě
Díky materiálům od Pavla a Martina vznikl základ a poté ještě během sobotního rána ve vitrínkách přibyly další materiály jiných minoristů. Pěkná sbírečka!

Na vyřazené rollupy (původně byly o něčem jiném) se nacvakly nové-tématické papírové plakáty z grafického studia Rancher & aerominor, na galerii se pověsil textilní banner. Ten byl od aerominora (Pavla). No prostě amatérská „profipráce“ s tím, co dům dal. A ono to prý nedopadlo tak špatně! Trošku jsem ovšem předběhl, protože ještě před tím, Martin, jeho syn Honzík a já jsme napřed stáli s auty ve frontě. Za mnou přívěs s podvozkem, za Martinem ve voze Aero Minor II popojižděl tirák značky Renault s materiály a sedací soupravou. Můj tahač - Octavie Combi byl nacpán vitrínkami a dalšími artefakty. Náš rozdíl cca 60 m v řadě ostatních čekajících byl výsledkem cca desetiminutového rozdílu v příjezdech.
Po příjezdu do pavilonu Z jsme málem zabydleli špatný roh … no byl trošku jinej než na plánku … a pak jsme konečně začali zabydlovat ten správný. Krásný prostor Martin sehnal a uhájil!

Na telefonu se mezi tím hlásily dvě soupravy blížící se k Brnu od východu i od západu.
Od Prahy přijel Ondra S11 s Milanem-Čezetou a hlavně s „holandským“ STW – „woodym“. Od Uherského Brodu přijel Stanislav a předvedl nejen exkluzivně udělaného Sporta, ale i etudu pro jednoho muže a jeden sofistikovaný přívěs při vykládce.


Jinými slovy, již ve vcelku časných večerních hodinách byla exponátová vozba na místě a nebýt mého opomenutí, mohl se stánek za pomoci všech zúčastněných skvět v plné palbě již večer. Událostí bylo natočení woodyho. Milan to prostě nevydržel.

Stánek se zcela dokončil až brzy ráno a to ještě před příchodem prvních návštěvníků. Včetně slideshow.
Těch, kteří si přišli popovídat nebo jen okouknout bylo opravdu dost a na stánku bylo stále možno vidět někoho z osazenstva, jak se někomu věnuje, vysvětluje, popisuje, prostě naše kvalifikované hostesky uspokojily každého . Mezi hostesky se totiž zařadila i vysoce kvalifikovaná posádka auta z Mělníka, které se zastavilo i ve Dvoře Králové. Tedy Jak Pavel, tak Michal.
Ranní příchozí – registrovaní čtenáři stránek … kdybych je jmenoval, tak určitě na některé zapomenu, se ad hoc zapojovali také. Na delší, či kratší úvazek.
Já jsem se samozřejmě taky zapojil, ale dva hlavní vrcholy mých osobních jednání byly následující:
Ten první naprosto neplánovaný a o to překvapivější.
„Dobrý den“, pravil mi cca sympatický vrstevník při pohledu na expozici, „To víte, že se do Rakouska dovezlo asi 250 Minorů bez nástaveb a ve firmě Gräf u. Stift se dodělávaly?“
Z návštěvníka se vyklubal pan Procházka z Vídně. Jeho čeština ovšem nic takového nenaznačovala. Sám vystavoval krásného předválečného Citroena, ale jeho širší veteránistické zájmy ho zavedly až do archivu zmíněné rakouské automobilky, když pátral po historii firmy Austro Tatra a tam se mj. dozvěděl i o Minorech.
„Dobrý den“, pravil jsem já, „Tamto je právě podvozek z jednoho takového kusu.“
A nastalo povídání, které snad bude mít ještě pokračování. Ovšem již teď prozradím, že pan Procházka po pohledu do Typenscheinu zjistil, že ten Minor, na který z dětství pamatuje je právě vystavovaný exemplář (z něj jen podvozek). Svět je opravdu malý a náhoda je naprosto nevypočitatelná! Pan Procházka bydlel prakticky přímo naproti majiteli tohoto „rakouského“ kombíka! Popisoval, jak pan Fuchs s autem vždy ráno zasmrděl celou ulici a řadu dalších podrobností. Zkrátka, jsou věci mezi nebem a zemí…
V mezičase jsme se setkali i se zástupci Motor Journálu a prodebatovali „otázky zajímající obě strany“ třeba článek pan Hery atp.
Zástupce šéfredaktora, pana Martofa, jsem viděl poprvé, ale Karel Kupka, takto šéfredaktor, mi přinesl…a já jemu … jisté rozpaky. 15-20 let zpátky jsme měli skoro vedle sebe chalupy a pak se potkáme na Motortechně a představujeme se navzájem, jakoby to bylo poprvé… Inu, nikdo nemládneme.
To druhé setkání na stánku bylo dlouho dopředu plánované. Přijela delegace z Ruska ve složení Ilja, Žeňa, jeho žena Irina a Andrej. Spolu s nimi i jejich tlumočnice.
Nastalo povídání, pobíhání, prolézání vystavených Minorů a focení každého detailu. Dokonce i na prodejním place se jim podařilo zakoupit několik hledaných komodit. Nejen Minorem jest Jevgenijova renovátorská dílna živa.
Pak odjel Ilja do Kopřivnice a grupa se vydala na burzu a večer jsme se měli sejít na stánku. Večer nastal, Ilja nedostupný, zbytek grupy turístov nikde a pavilon se pomalu zavíral…
Balíme, loučíme se a tehdy přišel i ten pán od pořadatelů, co se těšil na opakování naší přítomnosti na podzim
Odjíždíme, i Martinův piditirák Renault Twingo opět pozřel obrovskou sedací soupravu a vše ostatní a řízen jeho sympatickou manželkou odjel.
Mělnicko-Královedvorské výprava ještě doprovodila podvozek na cestě do garáže za karosérií, kterou samozřejmě při té příležitosti důkladně prolezla.
Je podvečer, Ilja stále nedostupný, někde po areálu BVV se toulá skupina ruských turistů, já čekám s autem a prázdným přívěsem u zavřené bránu č.10, jestli se nějaký bůh náhody neustrne a nepotkám se s někým… za cca 30 minut se přišourá Ilja s vybitým mobilem a pomocí mého aparátu se dohledá i zbytek výpravy. Scénář na neděli je dohodnut.
Je devět hodin, sobota večer, přijíždím po vyložení nákladu na jiném místě k domu. Sbírám kabele, hledám klíče. Klíče nacházím a peněženku ani po trojí kontrole všeho ne. V peněžence jsou aktuálně potřebné doklady na ranní vrácení vozíku a méně aktuální papíry na hlavu, ŘP, karty, stravenky a jiné podobné drobnosti. Peněz už moc nezbylo.
Je skoro jedenáct večer, jdu spát s tím, že ráno odevzdám vozík bez papírů, elektronická jízdenka a cca 300 Kč v hotovosti mi umožní přežít následující dva dny v Praze na toulkách s Rusama. Jediným místem možné ztráty je pavilon Z. „Snad to někdo odevzdá, „ pravím si před usnutím.
Je neděle pět hodin ráno. Na mobilu (s vypnutým zvukem!!!) se v azbuce dozvídám, že peněženka existuje …