Aero Minor II 1946 - 1951
Toggle Content
Main Menu

Toggle Content
User Info

Welcome Anonymous

Nickname
Password

Membership:
Latest: citrofilurens
New Today: 0
New Yesterday: 0
Overall: 170

People Online:
Members: 0
Visitors: 3
Bots: 0
Staff: 0
Staff Online:

No staff members are online!

Toggle Content
Jazycy
Český English

Toggle Content
KNIHA

První souhrnná publikace o Aero Minor II.
615 Kč + poštovné 85 Kč
278 stran A4 - Náhled
OBJEDNÁVKA

Toggle Content
Nesháníte?

Pro NewsRuskoMinor v Rusku › Prodloužený víkend II

Minor v Rusku

Prodloužený víkend II

Posted by: Rancher on Tuesday May 06, 2014 (14:03:20)   (2305 Reads)
 Article Rating: 5
Starý Rudý Letov
Starý Rudý Letov

Je sobota, skoro jedenáct večer, jdu spát s tím, že ráno odevzdám vozík bez papírů. Peněženka prostě není! Elektronická jízdenka a cca 300 Kč v hotovosti mi umožní přežít následující dva dny v Praze na toulkách s návštěvníky z Ruska. Jediným místem možné ztráty byl podle mne pavilon Z. „Snad to někdo odevzdá“, pravím si před usnutím.

Je neděle pět hodin ráno. Na mobilu (bohužel s vypnutým zvukem!!!) se v azbuce dozvídám, že peněženka existuje …

Pokračování z minulého článku.




Azbuka mi oznamuje něco, co jsem i přes znalost ruštiny v té zkratce a rozespalosti úplně nepochopil. Neřeším to. Pochopil jsem hlavně, že peněženka je. Za pár hodin, poté co odevzdám vozík a dojedu do Prahy, vyslechnu si příběh v přímém přenosu.
Jak jsem očekával, tak službu konající obsluha půjčovny sice nejásala, ale přece jen uvěřila historce o peněžence odvezené do Prahy, která jim vydá doklady v úterý ráno až po mém návratu. Uvěřila, zapsala to do kalendáře k vozíku a v pondělí odpoledne mi na mobil neznámé číslo sděluje, že tam má vozík bez dokladů a co s tím jako hodlám dělat. Povídám, že v úterý ráno tam budou a obratem se dozvídám, že takto to z kalendáře opravdu přečíst nešlo. Fakt jsem jí to opakoval třikrát a ukazoval v kalendáři …

Elektronická jízdenka je díky chytrému mobilu super záležitost! Ukáže se displej a busuška (to je něco jako letuška, ale ne v letadle) pohlédne do papírů a praví, že je to sedadlo č. 9. Vzhledem k tomu, že naprosto stejné číslo jsem si i přes Internet zarezervoval, ničemu se nedivím a postupuji dále do vozu. Mé postávání v uličce s významným pohledem na číslo sedadla probudilo tam sedící děvče exotického vzhledu k akci. Ač pravděpodobně křtěna vodou z Chuang Che či Hangang, očividně je ráda, že na její omluvné vysvětlování v kuňkavé angličtině reaguji s pochopením. No a tak místo sezení u okénka využívám prostoru uličky pro natažení nohou vedle pána, který pro změnu (asi) rozumí jen německy.
Ukecala mne. Její přítel, zjevně nordicko-severské rasy, se tak mohl oddat spánku u „mého“ okna sledován jejími zamilovanými zraky, aniž za celou cestu procedil skrz chrup jediné slůvko. Či alespoň Å. Inu oddanost jihoasijských děvčat jest přímo příslovečná.

„Vladimíre, pošli mi prosím na mail souřadnice místa, kam přijedeš“, čtu v mobilu od Ilji a protože se na WIFI Žlutý jednoduchý mail dá místy stvořit, ba dokonce i požadovanou mapku to vytáhlo z pomyslné mísy medu, odesílám v cca 5 minutách mapku a požadované zeměpisné šířky a výšky.
„Vladimíre, jaká je to ulice“, zní další SMS.
„Křižíkova je dlouhá“, povídám si a tak jdu znovu zalovit v medu, tedy do i-mapy, Trabantem po Africe (co jsem si pustil) musí počkat. Koukám, posouvám a k mému osobnímu překvapení se dozvídám, že ta ulice se jmenuje Ke Štvanici. To jsem fakt nevěděl.

Na Štvanici, na tu starou, dřevěnou, jsem chodil s taťkou někdy před pětapadesáti lety. Dokonce jsem tam jednou i bruslil. Nějaká akce pro děti. Ovšem jezdili jsme z Dejvic a magistrála ani hotel Hilton, IBC, o té příšeře s logem Allianz ani nemluvě, mi v paměti neutkvěly. Takže jsem asi musel chodit někudyma jinudyma, aniž jsem potkal díru do metra neb výše zmíněné architektonické skvosty. Nebo to fakt bylo tak dávno? Laughing

Toto je sice autobusák v Gottwaldově, ale na Florenci to nevypadalo o mnoho jinak

Ony tou dobou i ty autobusy byly jiné a brusle jsem měl přidělávací na kličku k tzv. křuskám. Pevné kožené botě s páskem a přezkou. Kožené botě s okovanou koženou podrážkou. Nenáviděné botě, pro denní nošení zvané "křuska"! Na brusle ovšem byla výborná!


Radši jsem zvedl telefon a volám, abych dovysvětlil to místo vstrjéči. „Vsjo jásno… do vstréči“, praví Ilja s tím, že pojede z burzy konané v areálu bývalé Kolbenky, kam se zatím výprava uchýlila.
Zkrátím to. Našli jsme se jen díky mobilu. Jméno ulice zkomolil, tj. nenašel. Zaslanou mapku „objevil“ v mailu až druhý den. Nemyslím, že ji ještě potřeboval.
Co se týče tradiční burzy na Kolbence, byl jsem tam, poprvé. Nic moc, tedy ze strany veteránistů. Veteše hromady. Ale kdo hledá najde. Kdo nevěří, ať tam běží. Nejenom, že kluci nakoupili pár nových dílů na Volgu 21, to se ještě dá předpokládat, ale i úplně nový tachometr na „Emku“ ( ГАЗ-М1), předválečný to sovětský automobil Exclamation , to překvapení bylo. I když to auto je prý hodně moc Ford V8.
A taky jsem se při procházce a povídání dozvěděl, jak z Brna odcestovaly mé peníze a doklady.
V rámci inkasa za nějaké drobnosti jsem si peněženku tenkrát vyndal a položil na stůl. Rusové, že půjdou ještě na burzu a odešli. Žeňa si všimnul na stole „svojí“ peněženky a automaticky ji strčil do kapsy. Když v noci po příjezdu do Prahy zjistil, že má moje doklady, volal, psal. Já spal a pouhé vibrace mne po únavném dni okolo půlnoci již neměly šanci vzbudit. Když jsem konečně pochopil, že Jevgenij byl ochoten jet do Brna ještě v noci, protože bez dokladů se přece nemohu v Praze objevit, pochopil jsem do hloubky jeho zděšení z nočního nálezu a ten „nepochopený“ duch azbukové esemesky.
Toulali jsme se po burze, tu a tam se člověk zastavil, koupil jsem si nějakou tu cetku a diskutoval pa-ruski. Pak následovalo několik telefonátů na poslední chvíli, inspirovaných dotazy kluků z Ruska a … a ono to klaplo! Díky Mirkovi z Hostína a Pavlovi z Krbcova (Počápel) jsem domluvil. Na pondělním programu.

Z burzy se jelo do Letňan. První bod programu. Jelo se Toyotou pro cca 5 osob „Japan Size“. Já se vešel, seděl jsem vepředu. Taky jsem pochopil, proč se Ilja několikrát po písmenkách dotazoval na jméno ulice namísto původních souřadnic. Navigace! V azbuce… Tedy nikoliv GPS, jak jsem myslel.
Naťukal jsem adresu a jízda netrvala dlouho. Po zaparkování se objevil první z retro záběrů. Dá se říci, že ten nejlepší.



Bloumání po areálu, který je dnes rozkulačen do mnoha jednotlivých firem přineslo několik záběrů, které atmosféru dávné historie výroby v Rudém Letovu připomínaly. Ještě to bude dost práce, než se z nich něco pro připravovanou knížku poskládá, ale poskládá se.
Ano, v březnu příštího roku by měl mít Minor premiéru předvedení po celkové renovaci v Polytechnickém muzeu. Vrátí se tam, kam ho přivezli a při té příležitosti se má objevit i knížka. Knížka o Minorovi konkrétním a jeho světě, ale i o Minorovi jako takovém.
Fotili všichni, jen já si zapomněl foťák v autě. Nejaktivnější byl Ilja.

Památník všem turistům - fotografům ...

Hezké a poučně nostalgické to bylo!
Dalším bodem programu byl Veletržní palác. Místo, kde byly udělány „osudové“ fotografie, hlavně místo, kde byl Minor pro Stalina vystaven. Veletržní palác. Architektonický klenot a od jeho znovuuvedení do provozu jsem v něm nebyl. Je to moje ostuda, ale je to tak.
Nevěděl jsem tedy co nás čeká, ale dostat se do sálu, kde se vše odehrálo, bylo snazší, než jsem předpokládal. Je totiž v prostorách navazujících na vstupní halu. Vstup až TAM byl volný. V prostorách se připravovala nějaké výstava. Docela symbolická…

Starý Veletržní palác

Dokonce jsem určil, kde se asi exponáty nacházely. Někde tady?

Uprostřed něco stálo, to jo, ale že je to o CCCP, toho jsem si všimnul, až při čtení fotek.

Veletržní palác je prostě skvost a stojí za návštěvu. Je opravdu pěkně udělanej! Jen tu dnešní litou teracovou podlahu jsem prostě jako stavař nerozchodil. Ta původní vypadala možná stejně, ale určitě byla v prvorepublikové kvalitě a ještě den před požárem vypadala lépe než ta dnešní po pár letech provozu. Některé věci se zapomínají, některé ne! Že to ale naši dědové uměli, to poznáváme i z našich autíček. Že se staré dovednosti občas nedochovají, bylo zase vidět na tom teracu. Pokud se mýlím, pak se mýlím v tomto případě rád.
V knihkupectví se zakoupila i nově vydaná kniha o historii paláce, plán splněn! A mohl být i přeplněn, nebýt zbytečně dlouhého oběda.
A jelo se bydlet a poté jsme zavzpomínali na podzemní hnutí v příjemné karlínské sklepní vinárně.
Že byla Štěstěna našemu počínání celou dobu nakloněna ukazuje malá epizoda s parkováním. Najít v této části Karlína večer místo na odložení automobilu je prostě událost s pravděpodobností limitně se blížící nule. Byl jsem ochoten nechat zastavit i 300 m před cílem a dojít, ale nic. Jen souvislá řada zádí vozidel lemovala chodník nenechajíc mezi sebou ani náznak možného místečka.
„Ono to nějak dopadne“, pravím sám sobě a „pomalu“ směrem k šoférovi a sleduji řadu domovních čísel, jež klesala k hledané pětapadesátce. Když jsme míjeli č. 59, vycouvával z před pětapadesátky černý Opel…

Ráno je sraz na snídani a poté vyrážíme směr Mělnicko. Včerejší telefonát narazil na ucho ochotného minoristy-nováčka, Pavla, jehož výskyt byl sice hlášen, avšak dosud jej nikdo z místních nekontaktoval. Pavel pochopil velmi rychle o co jde. Ač dosud neregistrován, příběh Minora pro Stalina znal a bylo mu jasné, že renovátoři se musí nakrmit informacemi a fotkami pro svou práci dva tisíce kilometrů na severovýchod od Letňan. I přes nemoc v rodině odprezentoval svou čerstvou akvizici – Minora ve velmi pěkném původním stavu - s nevšední ochotou a pohostinností.
Pršelo. Bylo i chladno, ale bylo to naprosto super! Díky Pavle! Označme si ho pro přehlednost jako Pavla II.




Scénář plodného začátku dne doplňuje Pavel I.
„Jedeme s Minorem a tátou z STK a za půl hodiny jsme schopni být na Shellce u Mělníka. Tak kdybyste chtěli…“, volá Pavel I. Tedy nickem aerominor.
Chtěli jsme a klaplo to na pár minut! A opět prolézačka a focení a upozorňování na to jak tam u toho to bylo tak a tady je to tahkhle protože tamten byl takovej a tenhle je jinak takovej… Ruštinou rozjetá mluvidla zde ovšem musely hojně doplňovat prostná cvičení obou rukou i celého těla. No kdo by si ze školy pamatoval jak se řekne: „Takovej kroužek jako na klíče, vidíš, tady to vylejzalo, a lanko zatáhlo za páčku kufrového zámku … a sleduj tady to osvětlení SPZ …“



Ono za těch pár let výroby nasbíral Minor takových odlišností, které navíc nejsou vždy pevně dobově ukotvené, že renovovat takové auto jako jediné široko, daleko, není legrace. A široko v tomto případě znamená nejmíň cca 1600 km. To je tak vzdálenost Moskva – Košice, do jisté doby nejvýchodnější výskyt Minora. A je to i daleko. Razz
Máváme Pavlovu tatínkovi, máváme Pavlovi a máváme stěrači za mrholení až pršení. Vracíme se na území Velké Prahy.
Opouštíme plodné Mělnicko.

Průjezd Prahou je v tyto hodiny ještě vcelku plynulý a tak se od Smíchova přešplháme přes Malvazinky a sjedeme do údolí do Jinonic k Waltrovce. Není to hezký pohled.


Pýcha leteckého průmyslu se postupně mění v hromady sutě a ustoupí dalšímu developerskému výmyslu. Nehodnotím tím jeho úroveň, ono to zas tak špatně nevypadá, jen to tak cítím a je mi smutno jako vždy, když vidím zanikat podobný kus naší industriální historie.
Do fabriky nás nepustí! Tedy do toho prostoru, který jako fabrika stále ještě dost vypadá, ale dnes ho hlídají sekuriťáci jako staveniště. Spíše jako ochranu možných nezvaných návštěvníků než jako ochranu fabriky samotné.
Naštěstí se zorientuji a vydáváme se na druhou stranu areálu a pouště cvakají a já melu rusky pantem a vůbec netuším, kde jsem ty informace nabral. Snad jsem se držel faktů…



A pak nás čeká schůzka s panem Arnoštem Nezmeškalem, ředitelem Muzea dopravy Národního technického muzea a oběd, na který dorazí i známý automobilový novinář pan Jan Králík. To už se projednávají i výsledky studijní návštěvy Rusů v Národní knihovně i v archivu ČTK, odkud se vynořily další fotografie z výstavy pro Stalina a povídá se o moc krásných věcech, které by se měly udát v budoucnu. Zatím jsou trošku důvěrného charakteru...
Ilja i krátce hodnotí jejich pobyt v Česku a já poprvé utírám pomyslný pot z čela. Dozvídám se, že to vše předčilo … PŘEDČILO! …jeho očekávání.

Je ještě spousta práce, shánění, potvrzování a objasňování před námi, ale to břemeno "aby sem nejeli nadarmo“, to břemeno ze mne spadlo!
Loučení, odjezd na Florenc a odjezd z Florence a odjezd zaparkovaným autem od brněnského Grandu.
Ráno jsem zavezl OTP od vozíku do půjčovny a udělal tak definitivní tečku za tímto prodlouženým víkendem tím, že jsem plynule pokračoval, po příjemně stráveném prodlouženém víkendu, do práce.

KONEC

 

Comments
  Printer Friendly Format
 

Stránky o automobilu Aero Minor II. Výroba: LETOV a MOTORLET (Walter) - závody Jinonice a Letňany, Československo, 1946 - 1951 ©2002-2012 Luboš Balcar, Pavel Krbec, Vladimír Nešpor a všichni aktivní uživatelé stránek. Použití jakýchkoliv autorských materiálů, tj. textů i obrázků z tohoto webu je možné pouze se souhlasem a uvedením zdroje - www.minory.cz


Interactive software released under GNU GPL, Code Credits, Privacy Policy